Slezská Ostrava je nejstarší písemně doloženou částí dnešní Ostravy. Poprvé se připomíná v listině z roku 1229, kterou papež Řehoř IX. povoluje benediktýnskému klášteru v Týnci u Krakova vybírat z této vsi desátky. Hlavním předpokladem vzniku vsi, právě tak jako sousední Moravské Ostravy, byla obchodní cesta vedoucí
z Opavy přes Hlučín do Těšína a dále do Krakova. Do roku 1327 byla obec součástí  polského státu (Těšínského knížectví), státní hranice střežil z české strany hrad na vrchu Landeku, z polské strany slezsko-ostravský hrad. V roce 1327 se toto území stalo součástí českého státu, neboť těšínský kníže Kazimír I. se zřekl své suverenity a uznal lenní svrchovanost českého krále Jana Lucemburského. Od svého založení ves patřila opolským (od roku 1282 těšínským) knížatům, kteří však jednotlivé dědiny často dávali do zástavního držení nebo prodávali.

Dominantou Slezské Ostravy byl hrad postavený ve 2. polovině 13. století na skalnaté vyvýšenině v bezprostřední blízkosti soutoku řek Ostravice a Lučiny, nedaleko brodu, kudy vedla zmiňovaná obchodní cesta. Jako významná pevnost v západním Těšínsku střežil zároveň státní hranici Opolského, později Těšínského knížectví s českým státem. Jádro tohoto knížecího gotického hradu tvořila palácová třípodlažní stavba nepravidelného obdélného až lichoběžníkovitého půdorysu. Bylo obehnáno vodním příkopem a velmi silnou, místy až několik metrů vysokou zdí s jednou nebo dvěma baštami. Poprvé se hrad připomíná osobou kastelána roku 1297. První přímou písemnou zmínku o samotném hradu obsahuje listina, vydaná v Opavě dne 18. února 1327, kterou těšínský kníže Kazimír I. vyznává, že je knížetem a manem Jana Lucemburského, krále českého a polského, a že od něho přijal v léno zemi Těšínskou, mj. s hradem Ostravou. Skutečnost, že vedle hradu v Těšíně uvádí listina jako druhý zeměpanský hrad Ostravu, podtrhuje jeho význam. V roce 1380 postoupil těšínský kníže Přemek do té doby knížecí hrad ve Slezské Ostravě spolu se vsí Kunčičkami Pavlovi z Warty, poté ho získal šlechtický rod Tvorkovských z Kravař (1380-1440). Na jaře roku 1428 ohrozila biskupské město Moravskou Ostravu výprava husitů do Horního Slezska, v srpnu téhož roku bylo město dobyto a obsazeno husity z významné posádky v Odrách a jiných posádek na Moravě, kteří jej chtěli využít jako nový opěrný bod k výpadům do slezských zemí. Dne 26. srpna 1428 Ostravu vyklidili. Zdá se, že hrad ve Slezské Ostravě na protějším břehu Ostravice tehdy neovládli. V roce 1437 se jako majitel Hukvald objevuje Jan Čapek ze Sán, přední husitský vojevůdce, v letech 1431 – 1434 vrchní hejtman sirotčího polního vojska. Na hukvaldském panství, k němuž Moravská Ostrava patřila od roku 1437 a ve strategicky důležité Slezské Ostravě budoval svou mocenskou a hospodářskou základnu, z níž bylo blíže do Krakova, sídla polských králů, v jejichž službách zastával významné vojenské postavení. Za Jana Čapka ze Sán došlo k pozdně gotické přestavbě hradu. V roce 1453 přešlo slezskoostravské panství a hukvaldské panství do držení Jana Talafúsa z Ostrova, známého hejtmana bratříků.

Rok 1508 přináší další změnu majitele. Slezskoostravské panství s hradem patří příslušníkům starobylého panského rodu Sedlnických z Choltic. Jeho první držitel Jan Sedlnický, v letech 1529 – 1544 zemský hejtman knížectví Těšínského, nechal ve
30. a 40. letech 16. století přebudovat starý hrad na pohodlnější a výstavnější renesanční zámek. K tomuto účelu mu těšínská kněžna půjčila stavitele, vlašského zednického mistra a kameníka Matyse, který se v roce 1538 usadil v Moravské Ostravě. Stavebních prací se zúčastnil také další vlašský zedník Carios a jiní řemeslníci. Z období Sedlnických se dodnes dochovala vstupní brána do zámku a dvě reliéfní desky s erbem Sedlnických z Choltic, které jsou nyní zazděny ve vstupní chodbě Ostravského muzea. Ve snaze vymanit své panství z hospodářské závislosti na Moravské Ostravě vedli Jan Sedlnický (majitelem panství v letech 1508 – 1551) a jeho syn Jiří (1551-1568) s městem řadu sporů, týkajících se hlavně hranic a úpravy a využití vodních toků.

Roku 1621, v průběhu třicetileté války (1618 – 1648), operovaly na severovýchodní Moravě a ve Slezsku armády obou válčících stran. Obranu Těšínského knížectví měly zajistit neapolské oddíly vedené italským plukovníkem Karlem Spinellim. Ty si však v zemi počínaly hůře než nepřítel. Nejdříve se zmocnily zámku ve Slezské Ostravě a zcela jej vyrabovaly, přičemž nešetřily ani zařízení zámecké kaple a nedalekého kostela sv. Jiří.

Ve 30. letech 17. století byl zpustošený zámek opět obyvatelný, neboť v něm v roce 1637 povečeřela a přenocovala princezna Cecilie Renata, sestra římsko-německého císaře Ferdinanda III., jež jela s průvodem do Polska na svou svatbu s polským králem Vladislavem IV.

Největší škody zámek utrpěl za švédské války v letech 1642 – 1650, kdy ho zničili Švédové, kteří okupovali zdejší kraj a ve Slezské Ostravě měli jednu ze svých posádek. Z tohoto opěrného bodu kontrolovali i město Moravskou Ostravu, jež se kvůli vysokému výpalnému pro švédské vojsko zadlužilo na dlouhých 98 let. Švédské posádky opustily Moravu a Slezsko na jaře roku 1650. Avšak zámek ve Slezské Ostravě, zničený ve švédské válce, již nikdy nedosáhl někdejšího lesku feudálního sídla ze 16. století.

V roce 1714 přešel zámek i celé slezskoostravské panství trvale do majetku starého šlechtického rodu Vlčků (Wilczků) z Dobré Zemice (nynější Dobrá u Frýdku-Místku). Koupil jej rakouský vojevůdce a diplomat Jindřich Vilém hrabě Wilczek (1655 - 1739), majitel panství klimkovického, panství Kreuzenstein u Vídně a dalších statků. Ve své době patřil mezi významné šlechtice rakouské monarchie, byl c. k. dvorním tajným radou, komořím, generálním polním maršálkem a za zásluhy o rakouský trůn byl povýšen do hraběcího stavu.

Také další příslušníci hraběcího rodu Wilczků se angažovali ve státních službách. Zvlášť vynikl Jan Nepomuk Maria Josef hr. Wilczek (1837 - 1924), c.k. tajný rada, člen panské horní sněmovny, říšské rady. Je znám jako štědrý mecenáš, podporoval zeměpisné výzkumy, konal cesty po Africe a Severním ledovém moři, v roce 1872 přispěl značným nákladem (150 tisíc zlatých) na rakouskou polární výpravu (byla při tom objevena nová země nazvaná Země císaře Františka Josefa) a v roce 1882 se sám vydal na výpravu na ostrov Jan Mayen (500 km východně od Grónska). Přičinil se o zřizování stálých meteorologických stanic v polárních krajích, byl předsedou Vídeňské zeměpisné společnosti, členem císařské akademie věd, akademie výtvarného umění. Je s podivem, že právě tato osobnost nese nebývalou měrou vinu za zničení zámku ve Slezské Ostravě.

Do vývoje Slezské Ostravy dramaticky zasáhla těžba uhlí. S rozvojem důlního podnikání prudce rostl počet obyvatelstva. Zatímco v roce 1804 měla Polská Ostrava se Zámostím pouhých 643 obyvatel, v roce 1910 dosáhl počet obyvatel již 22 892. Z toho bylo 19,51% Poláků a jen 6,66% Němců. Český charakter obce byl specifickým fenoménem. Plebejská, hornická Polská Ostrava s nedostatečnou infrastrukturou, službami a vůbec málo honosná, nepřitahovala k trvalému usídlení bohaté německé průmyslníky, inženýry a technickou inteligenci. Ti se většinou usazovali na druhém břehu Ostravice v Moravské Ostravě. Polská Ostrava se konstituovala jako největší české město ve Slezsku. Jejímu českému charakteru odpovídal, zejména od nástupu starosty ing. Jana Poppeho do čela obce v roce 1903, i způsob uplatňování komunální politiky. Především v oblasti školské a jazykové se tak Polská Ostrava odlišovala od jiných slezských měst a zvláště od blízké Moravské Ostravy.

Rostoucí význam obce se projevil v roce 1879 povýšením na městys. Polská Ostrava se též stala od 1. ledna 1904 sídlem soudního okresu a usilovala stát se sídlem samostatného politického okresu, čehož se ale nedočkala. V roce 1914 byly dokonce pro stavbu okresního hejtmanství zakoupeny pozemky. Nakrátko se Polská Ostrava stala od 30. října 1918 sídlem zemského národního výboru pro Slezsko a čs. plebiscitní komise pro Těšínsko. V roce 1919 byla Polská Ostrava úředně přejmenována na Slezskou Ostravu, i když obecní výbor změnu názvu schválil již v roce 1905. Nápad se však obyvatelům moc nelíbil a dokonce básník Petr Bezruč na protest složil báseň.

Ještě déle trvalo úsilí o povýšení městyse Slezské Ostravy na město. Stalo se tak až v roce 1920. V červnu 1919 se správní komise Slezské Ostravy připojila k iniciativě moravskoostravského správního komisaře Jana Prokeše a souhlasila se svým budoucím začleněním do Velké Ostravy. Když z tohoto projektu sešlo, sama v dubnu 1923 navrhla vytvoření Velké Slezské Ostravy. Ani tento záměr se však neuskutečnil. Podařilo se to až v roce 1941.

Prudký průmyslový rozmach se negativně podepsal na stavebním vývoji obce. Zástavba byla chaotická, kolem dolů vznikaly téměř samostatné sídelní jednotky, chybělo typické městské centrum. To mělo vliv i na infrastrukturu, zejména na budování silnic a vodovodů, ale též přímý dopad na obecní úřadování. V roce 1905
a v dalších letech zaznívaly v obecním výboru stesky nad zmatkem v číslování domů, neboť každá čtvrť (Hladnov, Hranečník, Polská Ostrava, Zámostí) měla vlastní samostatné číslování. Tomu bylo odpomoženo až přečíslováním domů v roce 1911.

Původní centrum Polské Ostravy se rozkládalo v okolí zámku, avšak od poloviny
19. století se postupně přesouvalo na Zámostí. Způsob zástavby podél dnešní Bohumínské ulice ovšem nedával tomuto prostoru vnější charakter městského centra. Až v roce 1927 přistoupili představitelé města k úpravě prostranství pod Jaklovcem na náměstí. Pozemky byly prodány stavební firmě bratří Špačkových na stavbu honosných dvoupatrových obytných domů s obchody v přízemí. Vzniklo tak Špačkovo (dnes Gagarinovo) náměstí.

Podle materiálů PhDr. Antonína Barcucha zpracovala Mgr. Věra Vahalíková