Maria Gabánková o sobě:

Narozena 18. 7. 1951 v Ostravě. Vyrůstala v rodině malířů Antonie Laníkové-Gabánkové a Jozefa Gabánka, kteří vystudovali AVU v Praze. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 celá rodina odešla do Kanady.
Studium figurální kresby, malby a grafiky: LŠU v Ostravě, University of British Columbia, Vancouver; Montreal School of Art and Design, Vancouver School of Art, Art Students League of New York.
Působila jako profesorka od roku 1990 do letošního června na Ontario College of Art and Design University v Torontu, kde učila figurální kresbu, malbu a portrét. Vedle toho, že je zakládajícím členem galerie Loop v Torontu, Maria působí v uměleckých porotách, v panelových diskusích, na konferencích a ve filmové a divadelní tvorbě.
Vystavuje od roku 1980 v Kanadě a ve světě. Poslední samostatná výstava byla v Torontu v galerii Loop v únoru 2012, kde vystavuje pravidelně od roku 2000. Dále vystavovala v Bratislavě v roce 2001, Galerie Michalský dvor; v Praze kolektivní výstava ART Canada 5, Výstavní síň Novoměstské radnice 2005; a samostatně v Galerii Na Hradě v Hradci Králové, 2011.
Portrétovala přední světové osobnosti: spisovatele Josefa Škvoreckého, Zdenu Salivarovou, básníka Karla Kryla, skladatele Oskara Morawtze, klavíristu Antonína Kubálka, krasobruslařky Áju Vrzáňovou a Miladu Kubíkovou a hokejistu Miroslava Fryčera.
NEODCHÁZENÍ reprezentuje části několika sérií, které spojuje téma lidského těla jako poetické metafory. Pozorování lidské postavy a hledání způsobů jak ji výtvarně zpracovat jsou zde podstatou tvůrčího procesu. Jde o cestu poznávání reality nebo sdělení pravdy vnímané skutečnosti. Vizuální vnější podoba se pojí s vnitřní oblastí citu, ducha a myšlenky. Zabývá se duchovním výrazem a otázkou víry v Boha.
Název Neodcházení naznačuje, že i když se fyzicky vzdálíme, část našeho bytí setrvává. Zůstává nadále v srdcích lidí, v práci, která po nás zůstává, v umění, ve vědeckých objevech, ve všem, co lidé vytvořili a tvoří. Zůstává také v místech, která jsou nám blízká, a když se do nich vrátíme, najdeme tam něco z nás.
V sérii Slepá hádanka navazující na podobenství z Lukášova Evangelia 6,39 (Zdali může slepý slepého vésti? Zdaž oba do jámy neupadnou?), se postavy těch, kteří vedou i těch, kteří jsou vedeni, pohybují bez cíle, klopýtají a propadají se bílým slepým prostorem a tápou po smyslu a naději.
V jedné části Podobenství těla je výchozím bodem kreseb a obrazů Gabánkové právě podobenství o slepci. K jeho interpretaci používá odkazy na neklid ve společnosti způsobený globální hospodářskou a politickou nejistotou, korupcí a zmatkem, aby tak navodila současnou paralelu biblického zobrazení.
Gabánková, kterou přitahuje znepokojující vyobrazení a tajemný význam obrazu Pietra Bruegela (1524-1569) s názvem Podobenství o slepci, „vstoupila" do Bruegelova výtvarného myšlení tím, že namalovala části jeho obrazu a umístila je do vizuálního dialogu s fragmenty událostí dnešní doby. A pátrá po tom, jak budou rezonovat a proměňovat se.
Další část výstavy představuje výběr ze série La Specola. Jde o obrazy, které Gabánková vytvořila na základě studií voskových modelů lidské anatomie v podivuhodné sbírce muzea La Specola na univerzitě ve Florencii.
Úžas nad anatomickou složitostí lidského těla slouží v těchto obrazech jako poetická metafora pro zobrazení duchovní stránky lidské bytosti.
Série Memento Mori (2011-2012) otevírá širší pohled na život a otázku nesmrtelnosti. Tyto práce jsou věnovány památce mého otce Jozefa Gabánka, Václava Havla a Josefa Škvoreckého. Ženské postavy oscilují mezi bolestí smutku a nadějí, životem a smrtí. Jejich vnitřní záhada a napětí vyvolávají záblesk naděje, světlo, které rozežene temnotu. Inspirací k těmto obrazům byly opakované studijní návštěvy barokního komplexu v Kuksu, kde se nacházejí sochy Neřestí a Ctností Matyáše Brauna.
„Ve spojitosti s předcházející tvorbou mě zajímá, jak Boží tajemství může pronikat do úplně obyčejných každodenních úkazů (Pascal Quignard). Jak postava Maří Magdaleny, se svými vášněmi, protiklady a meditací, je přítomná v každé ženě. Jak přemýšlíme v současné společnosti o skutečnosti a tajemství života a smrti.

www.paintinggallery.net

Na vernisáži zaznělo:

Dámy a pánové,
je mi velkou ctí a mám upřímnou radost z toho, že mohu tady před Vámi promluvit na zahájení výstavy obrazů Márii Gabánkové. Sama umělkyně mne před nedávnem pověřila tímto úkolem. Nejsem však ani odborný znalec jejích obrazů, ani výtvarný teoretik. Mohu se tedy s Vámi podělit pouze o bezprostřední osobní dojmy z jejího umění.
V těchto prostorách vidíme celkem čtyřicet pět exponátů Márii Gabánkové. Kromě toho ještě čtyři obrazy jejích rodičů, kteří též byli výtvarnými umělci. Máriiny obrazy můžeme rozdělit do čtyř skupin.
Jako první jmenujme řadu obrazů, kde jsou často znázorněni kanadsko-američtí politici. Ta série je uvedena citátem z evangelia, že když slepý slepého vede, tak upadnou do jámy oba. Je v tom také narážka na známý obraz vlámského malíře Breughela, mistra ze šestnáctého století. Několik výjevů z těchto velkých, expresivně realistických obrazů je reprodukováno jako ilustrace ve vynikající vzpomínkové knize malířčina manžela, zde přítomného Aleše Březiny, známého disidenta, který je sám nenápadně vypodobněn na obraze s politiky, jak na ně dělá zdálky dlouhý nos. Kniha nese název Řetěz bláznů a je možné si ji na tomto místě i zakoupit.
Druhou skupinu tvoří řada dívčích portrétů, zakončená podobiznou Leonarda Cohena. Třetí řadu představují fantaskní studie podle anatomických voskových modelů z muzea La Specola ve Florencii a konečně, jako čtvrtou skupinu, zde máme obrazy inspirované barokními plastikami Matyáše Brauna před špitálem ve východočeském Kuksu.
Než jsem na tuto výstavu přijel, nemohl jsem ještě přesně vědět, co zde bude vystaveno, zato jsem si mnohokrát prohlížel i pročítal reprezentativní monografii o Máriině díle, vydanou v Anglii r. 2007 pod názvem Body broken – body redeemed, tedy, jak bychom mohli přeložit, Tělo zlomené – tělo vykoupené. Už v tomto názvu monografie bylo pro mne výstižně naznačeno něco podstatného z charakteru malířčina uměleckého zaměření. V její tvorbě je určující silou kontrast, nebo protiklad, nebo svár, a to na více rovinách a v rozličných souvislostech.
Jde především o značné rozpětí malířčiných zájmů, vzorů a inspirací v dějinném čase: Mária Gabánková je sice současnou umělkyní se vším všudy, instaluje například figury z drátů a hadrů nebo krabicové lepenky, umísťuje figuríny do beden jako do rakví, tyto svého druhu sochařské výtvory pak veristicky namaluje (dvě takové hlavy zde vidíme), ale zároveň zakouší plodné tvůrčí otřesy nad díly starých mistrů, přebírá jejich témata a do určité míry z nich malířsky cituje, například slavná Duererova „Melencolia" ji přivede až k přemalování původně zamýšlené Máří Magdalény.
A dovolím si říci, že tím nejzávažnějším zdrojem protikladů a hluboce niterných svárů je malířčina duše sama, ale jde o konflikt prozářený paprsky naděje. Na jedné straně nás zavalí proud přímo eruptivní fantazie, v jejímž pozadí se za výjevem pádu skrývají děsivé tváře zla, není popřen ani autoportrét, který se před námi mění v jediný výkřik hrůzy, na druhé straně nás obepne v jiných obrazech tiché a vše převyšující vanutí křesťanské víry, která vede dál a naštěstí ještě jinam než do těchto končin našeho neustále zkoušeného i pokoušeného života, našeho pozemského dramatu, kde každý předčasný klid by byl podezřelý, a věru by neměl s pokojem Božím mnoho společného, s nádherou lilií a hostiny, která, pokud věříme, nás opravdu čeká po konci této apokalypsy, po zjasnění naší existence, po vykoupení těla i všeho tvorstva z marnosti, až přijde Pán.
Malířce nikdy nestačilo vlahé přítmí přirozeného života, ta příjemně absurdní plavba na děravém člunu s podivnou kratochvílí a trochu černým humorem, jak vidíme alespoň v reprodukci na jednom z jejích velkých pláten, které bohužel nemohlo sem být dopraveno. Vždyť i v pozadí této zneklidňující karikatury vidíme sbírat se těžké bouřkové mraky oné záhady, že vůbec existujeme, svíravé temnoty, ze které občas zableskne Boží Absolutno. Tma ale, která člověku dřív ani tolik nevadila, je teď, po zážitku blesku, dvojnásob hrozná. V tom světle odjinud totiž teprve chápeme, čím vším jsme v této své časnosti bloudili, jak žádoucí by bylo patřit už navěky svému vykoupení, své pravé vlasti.
Ale ani tehdy z této nám uložené ciziny neutíkáme do nějakých spiritualit odvrácených od tohoto tělesného, hmatatelného stvoření, jakkoli zbědovaného, zkrvaveného, křičícího někdy bolestí i zuřivým vztekem protestu, odoláváme lákadlům, někdy věru velmi svůdným, jakékoli nirvány, vznešeného vyhasnutí do jakéhosi předpokládaného Prazákladu všeho, neboť čekáme na zázrak tvrdošíjně jedině zde, kde nám ho je třeba, v tomto těle a v této mnohostranné bídě, trváme na Božích zaslíbeních pro tuto časnost a nehneme se odtud, než „učiní proměnu pravice Nejvyššího", jak čteme v žalmu sedmdesátém sedmém. (Ž 77,11). A možná i proto se jmenuje tato výstava Neodcházení.
Dovoluji si na závěr vytknout jeden přímo christologický rys z díla Márii Gabánkové: Tělo zlomené - to má jistě více významů - ale jeden je i ten, že tělo Beránka Božího, jak vypovídá i hrůzyplný obraz složený z krvavých a kostlivých cárů, nazvaný prostě „Kříž", se za nás láme. Tělo toho jednoho spravedlivého, Adama nového, který nás vysvobozuje z propasti pádu, a tudíž i z odsouzení na Soudu, z úplného propadu při poslední bilanci. Proto ještě smíme mít naději přes všechno, co proti nám osobně i proti celému lidstvu svědčí.
Toto všechno jsem pocítil nad Mariinými obrazy. Velice si cením u malířky, známé dnes v několika zemích Západu, že se alespoň na chvíli vrátila svým dílem k nám, do své staré vlasti, ba přímo do svého rodiště zde v Ostravě. Také to je očividný důkaz jejího NEODCHÁZENÍ. Zjišťuji s radostí, že nepodlehla častému nebezpečí uznávaných umělců, mezi které už dlouhá léta patří. Vyhnula se povýšeneckému papalášství, spokojenosti se sebou a v malbě samotné obvyklému opakování již jednou osvědčeného. Dodnes zápasí o výraz, hledá nová témata, nezůstala jen u inspirací italských, zajela si, jak zde sami vidíme, sbírat nové podněty i ve východočeském Braunově baroku. Hledá a zápolí dodnes. I nám tím dodává sílu a naději. Za to jí nemůžeme být ani dost vděční a na adresu, která přesahuje nás všechny, smíme připojit větu, kterou si rovněž malířka vybrala jako podtitul své monografie: Soli Deo Gloria.
Děkuji za pozornost.

Zahajovací promluva Pavla Rejchrta – ilustrátora, básníka, prozaika, dramatika a evangelického kazatele na vernisáži ve čtvrtek 23. října 2014 ve Slezkoostravské galerii

Výstava Marie Gabánkové

Výstava nazvaná Neodcházení ostravské rodačky Marii Gabánkové bude zahájena ve Slezskoostravské galerii ve čtvrtek 23. října.
Maria Gabánková se narodila v roce 1951 v Ostravě. Vyrůstala v rodině malířů Antonie Laníkové-Gabánkové a Jozefa Gabánka, kteří vystudovali AVU v Praze. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 celá rodina odešla do Kanady. Figurální kresbu, malbu a grafiku studovala Maria Gabánková v Kanadě i v USA, od roku 1990 až do letošního června působila jako profesorka od roku 1990 na Ontario College of Art and Design University v Torontu. Portrétovala přední světové osobnosti: spisovatele Josefa Škvoreckého, Zdenu Salivarovou, básníka Karla Kryla, skladatele Oskara Morawtze, klavíristu Antonína Kubálka, krasobruslařky Áju Vrzáňovou a Miladu Kubíkovou a hokejistu Miroslava Fryčera.
Výstava Neodcházení bude podle autorky reprezentovat části několika sérií, které spojuje téma lidského těla jako poetické metafory. Některé práce budou věnovány památce autorčina otce Jozefa Gabánka, Václava Havla a Josefa Škvoreckého.
Výstava potrvá do 23. listopadu

Jan Král. Slezskoostravské noviny, říjen 2014, s. 5

Výjimečná výstava ve Slezskoostravské galerii
Maria Gabánková, Neodcházení

Výstava nazvaná Neodcházení ostravské rodačky Marii Gabánkové se konala od 23. října do 23. listopadu ve Slezskoostravské galerii. Výstavu podpořilo velvyslanectví Kanady.
Maria Gabánková se narodila v roce 1951 v Ostravě, vyrůstala v rodině výtvarníků a jako sedmnáctiletá dívka emigrovala spolu s rodiči do Kanady, kde žije dodnes.
Lze říci, po jak dlouhé době vystavujete v Ostravě?
Samostatnou výstavu jsem nikdy neměla ani v Ostravě, ani v České republice. Takže vlastně úplně poprvé. Jen v roce 2011 jsem se účastnila společné výstavy v Hradci Králové.
Proč jste si pro výstavu vybrala zrovna Slezskoostravskou galerii?
Do rodné Ostravy nyní jezdím skoro každý rok, velmi jsem se zajímala o možnost mít ve věstě výstavu a zapojit se tak do místního kulturního dění. Mám zde velice dobrou přítelkyni, známe se od patnácti let z Lidové školy umění. Jde o výtvarnici Jelenu Jedličkovou, která nedávno právě ve Slezskoostravské galerii také vystavovala. Upozornila mne jak je galerie ve Slezské Ostravě krásná. Taka to celé vzniklo.
Kromě pětačtyřiceti Vašich obrazů jste vystavila i čtyři obrazy Vašich rodičů. To je hodně neobvyklé.
Také jsem zatím nic takového neudělala. Rodiče žili v Ostravě dlouhé roky až do roku 1968, maminka zde byla členkou Svazu výtvarných umělců. Oba rodiče vystudovali AVU v Praze. Když jsem jako dítě začala vnímat život, bylo to v ateliéru rodičů v centru Ostravy na dnešní Nádražní třídě. Rodiče byli a jsou mými učiteli.
Na zdi galerie visel mimo jiné i portrét Leonarda Cohena, kanadského básníka, spisovatele a hudebníka. Proč?
Leonarda Cohena jsem začala číst a poslouchat už někdy v 60. letech. Mám velmi ráda jeho poezii, několikrát jsem byla na jeho koncertě. Několik mých obrazů vzniklo při poslechu jeho hudby. Namalovala jsem také jeden velký obraz Johanky z Arku inspirovaný dvěma básněmi, které o ní Leonard Cohen napsal.
Z Vašich obrazů je znát, že se inspirujete také v Čechách, a to barokním sochařem Matyášem Braunem...
Moc mne to do Čech táhne už od konce roku 1989, kdy sem konečně mohu jezdit. Do svých sedmnácti let, kdy jsem s rodiči emigrovala, jsem republiku příliš nepoznala. Nyní se snažím zemi poznávat a moc mě oslovil Kuks. Přijde mi fantastické celé to barokní místo, krajina, Labe. Barokní sochy Matyáše Brauna v lese, takové spojení umění s přírodou velmi obdivuji.
Na Vaši vernisáž 23. října přišla obrovská spousta lidí. To Vás jistě muselo potěšit.
S vernisážemi člověk nikdy neví, jak dopadnou. Ovlivňují je různé faktory, včetně počasí. Ale z této jsem měla obrovskou radost, byla jsem úplně ohromená. Přišli přátelé, příbuzní, mnohé jsem neviděla desítky let. Některé spolužáky jsem ani nepoznala. Přišla také doktorka Malá, která byla blízkou přítelkyní mých rodičů. Je jí 92 let. Takovou návštěvu jsem vůbec nečekala. Bylo to moc krásné. Velice si vážím toho, že jsem přes Slezskoostravskou galerii mohla takto vstoupit do svého rodného města.

Jan Král. Slezskoostravské noviny, prosinec 2014, s. 5

Příloha:

plakát na výstavu Neodcházení